Bylo nebylo

Obsah: 
Od začátku
První písnička
První zkouška
Pickův nástroj snahy
Kurvin no more!
Míreček gentleman každým coulem
Tři nástrojáci
S Krejzíkem k 1. koncertu
Ahoj, já jsem Podák!
Nashledanou manažere!
Smáček v nouzi
Článek o Nástroji

Od začátku
Jak nás napadlo hrát? Napadlo to mě! Seděl jsem, jen tak doma na zadku, jedl párek s hořčicí a poslouchal kazeťák. Jak jsem při poslechu hudbu prožíval, mával jsem hlavou i rukama, srazil jsem kelímek s hořčicí na koberec. Fuj. Hořčice se nechutně rozplizla po koberci. „Sakra a co teď s tím?“ pomyslel jsem si. „Uklidit to? Ne, to je moc práce a ještě bych dostal vynadáno.“ Raději jsem se rozhodl, že to překryju maminčinou vyšívanou dečkou ze stolku z obýváku. Stolek to byl zcela nepoužívaný, a proto bylo logické domnívat se, že její zmizení nikdo nespozoruje. Chyba lávky! Pro mě ze zcela nepochopitelných důvodů se na to přišlo ještě tentýž večer. Nejdřív mě seřval táta a pak i máma. (Kvůli zničený dečce. Jak jsem jen mohl tušit, že je památeční po prababičce Filoméně.) Seděl jsem sám v pokojíku seřvanej, zamčenej a plnej zloby. Nespravedlnost! A najednou se to ve mně zrodilo. Co? Přece punk. Pustil jsem si skupinu Pohlavní styk a začal skákat po pokoji. Hudba byla naštěstí puštěná dost hlasitě, takže jsem nemohl slyšet nadávky, které se na mně z vedlejšího pokoje valily.
„Jedeme tramvají a flašku čůča máme, nejlepší písničku od P.S. zazpíváme…“

[nahoru]

První písnička
Druhý den ráno jsem se probudil a ještě než jsem stačil otevřít oči, řekl jsem si: „Když jseš teď punkáč, musíš mít svojí kapelu!“ A jak jsem řekl, tak jsem také udělal. Poté, co jsem se probral z euforie, moje geniální nápady jí u mě vyvolávají, zjistil jsem, že kapelu tvořím sám. To není žádnej šlágr a navíc, folk jsem přece hrát nechtěl. Nesložil jsem však ruce do klína a na místo toho, jsem začal skládat píseň. No, skládat, to je silný slovo. Hudbu jsem získal fikanou loupeží od již zmiňovaných P.S. Obratně jsem přehrál z písně (Jedeme tramvají) pasáže, ve kterých nikdo nezpíval a skladba tím byla hotová. Zbýval text. Do něj jsem se pustil sám. Moje snažení netrvalo dlouho a přineslo mi mořádný výsledek. Uvádím část textu: „Uřízni si chleba a namaž ho máslem, a co z toho bude, přece chleba s máslem…“ Píseň dostala název Chleba s máslem, a protože moje tvůrčí schopnosti již byly zcela vyčerpány, i skupina dostala stejné jméno. S jen malým rozdílem. Bylo v angličtině. Bread and Butter B.A.B., to už znělo světově. Nazpívat text, do předem připravené hudby už nebyl žádný problém. Dál už jsem nic nemeškal a utíkal i s právě pořízenou nahrávkou za Kubáncem (nebojte se, to není bojovník za socialismus, ale můj kamarád). Kuba z mého nápadu sice nebyl zdaleka tak nadšen jako já, leč nikým nepřemlouván do nově vzniklé kapely vstoupil. Tak tedy můžeme začít!

„Punk is dead!“
"Sorry, zapomněl jsem na „not“.

[nahoru]

První zkouška
Jelikož já jsem neovládal nástroj žádný a Kubán znal jen čtyři akordy na kytaru (E, G, A, D), ucítili jsme silnou potřebu získat do svých řad další zkušené muzikanty. Výběr byl velice snadný, protože v naší třídě, do které jsme spolu s Kubou chodili, bylo dost kluků (holky do kapely nepatřej) lačných po slávě rockových hvězd. Naše podmínky, měli jsme vlastně jen jednu a tou bylo vypít alespoň tři piva, splnili všichni adepti nad očekávání dobře. Přijali jsme zhruba pět borců a změnili jsme název skupiny. Z Bread and Butteru vznikl Chaos. Na první zkoušce nás čekalo nemilé překvapení. Nikdo z našich nových spoluhráčů nijak neoplýval muzikálním nadáním. Naopak. Název Chaos se pro naši hudbu dokonale hodil.
Také s nástroji jsme měli jsme měli značné problémy. Kuba si vypůjčil postarší španělku (nástroj nejvyšší úrovně), Číža dovlékl od svého dědy perfektní tahací harmoniku (škoda jen, že měla protrhlé měchy). My ostatní jsme už tak dokonalé nástroje neměli. Já jsem si sehnal velkou krabici od prášku na praní, pikslu s hřebíkama, velkou igelitku a dva nefalšované činely. Z posledně jmenovaných činelů lze vyčíst, že jsem měl za úkol udávat rytmus souboru. Na vysvětlenou pak: krabice od prášku představovala kopák (z nápisu Persil se stal Pearl), piksla z hřebíkama rytmičák a igelitky byly přechodňáky. Dalším chaosákem byl Lukáš, jehož kytara se mávnutím kouzelného proutku proměnila v baskytaru. Nacvičovali jsme tři písničky (Chleba s máslem, Proč? a Alkáč). Po půlhodině bengálu se Kuba nesměle zeptal, jestli bychom neměli naladit. Ostatní ho však umlčeli výkřiky, že ladění je jen ztrátou času, a vesele rachotili dál. Zahrát alespoň jednou celou písničku v kuse se nám nepodařilo.
V písni Alkáč jsme se nedostali ani za první tóny. Číža měl předehru na harmoniku a vždy po čtvrtém tónu nedosáhl prstem na správnou klapku. Stalo se pravidlem, že místo pátého tónu vždy zaklel: „Kurva.“ Právě kvůli těmto sprostým výrazům jsme nahrávku později smazali.
Když už jsme byli všichni kompletně z naší nemohoucnosti otrávení, rozešli jsme se do svých domovů. Nikomu do zpěvu rozhodně nebylo. První prohra nás ale neodradila, a tak se zakrátko konala další zkouška. Nemohla už se odehrávat u Kubů, minule jim to prý stačilo, ale naštěstí se obětoval Lukáš. Bylo to výhodné, protože jsme tím získali nový nástroj - piáno. To, že na něj nikdo neuměl, nám samozřejmě nevadilo. Přišli jsme ale o harmoniku, neboť Číža řekl, že je to moc práce a přišel na zkoušku bez ní. Novinkou bylo, že mě u bubnů vystřídal Honzík Zambo. Vypomohl nám také Stáník, který již hrál v jedné normálnější skupině. Měl však málo trpělivosti a po chvíli odešel. Přesto byl pro nás přínosem. Prozradil nám, že bez naladění nástrojů hrát opravdu nelze.

[nahoru]

Pickův nástroj snahy
Po dvou, dnes už slavných zkouškách, nastalo těžké období. Čekali jsme, až doma u Kuby a u Lukáše zapomenou na útrapy a bolení hlav, které jim naše hraní způsobilo. Čas jsme však rozhodně nemarnili a věnovali jsme se, jak se hezky cize říká, promotion (čti promotion). Naším vzorem byli Visáči, kteří ještě než měli svůj první koncert, hrdě šířili fámu, že Visací Zámek je nejlepší skupina na světě. Zkoušeli jsme to podobným způsobem a navíc jsme vytvářeli obaly na naše další alba. Kvůli jednomu jsem dokonce rozstříhal školní fotografii naší třídy ještě dříve, než ji rodiče mohli shlédnout. Za což mě příliš nepochválili a zdráhali se mi ji zaplatit. Dodnes na mě náš třídní pokladní vymáhá 12 Kč, které mu dlužím.
Když se ve skupině nic moc nedělo (třeba měsíc se nikdo nepozvracel), změnili jsme alespoň název kapely. Vzniklo též několik nových písní. Sice se nám líbily, ale přesto jim něco chybělo. Byla to elektrická šťáva. Rock bez elektriky? To přece nejde. Vložením tenkého papíru pod struny jsme se sice pokoušeli přiblížit zvuk staré španělky zkreslenému zvuku elektrické kytary, ale marně. Nezbylo nám nic jiného nic jiného než na ně šetřit. Kromě Kuby a mě ostatní nevydrželi a od skupiny odpadli. Zřejmě jim někdo moudře vysvětlil, že by se měli vrhnout do jiné činnosti. My jsme to štěstí neměli. Koupili jsme si super kytary za dva litry a začali doma zkoušet. Kytary byly tak super, že prodavač v hudebninách po té, co jsem mu sdělil, že vlastním kytaru značky Jolana Alfa mi odmítl prodat efekt s tím, že mám to pádlo (myslel tím mojí kytaru) co nejdříve zahodit. Pěkně mě tím nasral a za to silné slovo se rozhodně omlouvat nebudu. Doma jsme hráli přes kazeťáky, který samozřejmě nestíhaly a vznikal tím, parádní punkovej zvuk. Ha ha.
V tanečních jsme se seznámili s kamarádem Čížy, Pickem. A právě on to byl, kdo sehrál rozhodující úlohu ve vzniku Nástroje Snahy. Přes něj jsme sehnali možnost zkoušení v příbramském Q-klubu. Byl to jakýsi pionýrák s kroužkem malých požárníků, ale i kurzem aerobiku. V klubu bylo základní technické vybavení a dokonce i bubny tam byly. Teda bubny. Každý byl jiné barvy, přechodňáky byly položené na židlích, blány slepovaný páskou na koberec a po činelech či hi-hatě nebylo ani památky. Když jsme je poprvé uviděli, ustrnuli jsme. Pickův němý výraz se po malé chvilce proměnil v nezadržitelný a dlouho trvající smích. Když se po půlhodině uklidnil, byli jsme už dost nervózní, prohlásil: " To nejsou bubny, to je nástroj snahy!" Okamžitě jsme Picka přijali do skupiny, kterou jsme nemohli nazvat jinak, než-li Nástroj Snahy.
Jelikož Nástroj tvořili tři „kytaristé“ (Kuba, Picek a já), Kuba se obětoval a zasedl za „bubny“. Picek si zakoupil, velice výhodně, od své sestřenice kytaru Iris. Naladit nešla, ale vypadala opravdu zachovale. Na naší první společné zkoušce Picek razil heslo: „Déčko se hodí všude!“ A aniž by jedinou píseň znal, nasadil Déčko a hrál. Marná byla naše snaha vyvrátit mu jeho představu. Po zkoušce vše směle zhodnotil: „Bylo to boží, ještě tak půl roku a hrajem jak Visáči!“
Častěji než ve zkušebně jsme se s Pickem potkávali po hospodách. Tam jsme se navzájem informovali o tom, jak se naše snažení vyvíjí. Jednou Picek přišel, dal si pivo a povídá: „Tak už jsem vyřešil ten problém s basovkou.“ Nechápavě jsme na něj koukali a divili jsme se, že by si koupil ještě baskytaru. „Ale ne,“ povídá, „na kytaře jsem zvednul snímače blíž k těm tlustejm strunám a hraje to fakt jako basovka.“
Picek se naučil svoji kytaru nakonec i ladit. Jeho sluch byl sice pro tyto účely totálně nepoužitelný, přesto si jeho chytrá hlavička poradila: „Byl jsem včera u Ládi, ten mastí Metallicu jako drak, a okoukal jsem, jak se to ladí. Ten první kolík je rovnoběžně s tím druhým, ten třetí a čtvrtej jsou asi 45^o dolů od nich, pátej je kolmej na první a šestej zase na třetí.“ Výsledek se samozřejmě nedostavil. Jenže Pidy to neslyšel, a tak byl spokojený.
Zvláštní přístup měl však i k učení na kytaru. Začal od hořejší struny a postupně se dostával k dalším. Jak on říkával: „Ovládám už dvě struny, teď zkouším třetí, takže je to v pohodě.“
Když se asi po měsíci Pidy dovtípil, že se hrát na kytaru nikdy v životě nenaučí, hrdě ze skupiny odstoupil a na rozloučenou nám ještě věnoval texty, které sám napsal.

„Mattoniho kyselka, ta mě z toho vyseká,

ale dám si zelenou, postavu mám kalenou,

a po pátym panáku, mám to všechno na háku!“

[nahoru]

Kurvin no more!
Místo Picka ve skupině nastoupili jeho spolužáci z Obchodní akademie, Slamák s Kurvinem. A tak se do Nástroje dostali asi jediní opravdoví punkáči za celou dobu jeho existence. Slamák dokonce s nefalšovaným čírem a Kurvin jako vlastník bubnů, na které jsme hráli ještě s Pickem. Zkoušky v tomto složení se konaly všeho všudy dvě. Na jedné z nich Kurvin naštěstí chyběl. Nikdo z nás sice své nástroje neovládal, já jsem patřil k těm nejhorším, ale Kurvin dokázal i ten nejjednoduší rytmus zahrát nerytmicky (což ostatním způsobovalo určité potíže). Na druhou zkoušku s Kurvinem jsme pozvali známý, aby si nás poslechli. Jeden náš kamarád si mě vzal stranou a povídá: „Pěkně hrajete, fakt pěkně. Stačí, abyste se ostříhali na skinheady a máte na koncertě narváno.“
Ale kvůli hraní jsme se nerozešli. Šlo především o názorové rozdíly. Slamák s Kurvinem byli zvířátkáři objíždějící Velké pardubické a bojující za práva laboratorních krys a to nám moc nesedělo - dovoluji si čtenáře upozornit: my máme opravdu rádi zvířata. Fakt. Moc. Hlavně vepřový.

[nahoru]

Míreček gentleman každým coulem
Po rozchodu se Slamákem a Kurvinem nám nezbývalo nic jiného, než začít zase od začátku. Bez basy by to možná ještě šlo, ale bicí jsou nenahraditelný. Tentokrát jsme si řekli, poučeni mnohými zkušenostmi, že musíme najít někoho, kdo alespoň trochu udrží rytmus. Zalovili jsme opět ve vodách naší třídy a zlanařili jsme největšího šprta, obrýleného Mirečka. Kladný hrdina a gentleman každým coulem. Nejenže chodil do školy chodil v kravatě, ale navíc svým spolužákům vykal. Nám ve skupině naštěstí ne, ale museli jsme ho o tykání sami požádat. Často se nám též stávalo, když jsme šli na zkoušku společně s Mírečkem, že jsme ho záhadně ztráceli na křižovatkách. Přišli jsme tomu na kloub až po delší době. Mireček se nám neschovával, ale byl slušně vychován a přes křižovatku chodil vždy jen na zelenou. A to i ve chvíli, kdy na obzoru nabyla žádná auta. Poslouchal navíc trochu jiný styl hudby. Totiž operu. Brzy pochopil, že tímto hudebním směrem se rozhodně ubírat nebudeme, a jenom jeho od dětství vštěpovaná slušnost mu bránila v tom, aby naší kapelu opustil. Ze zoufalství obcházel všechny své známé, kteří by se alespoň trochu hodili na jeho místo. A tak našel Smáčka (pro změnu dalšího spolužáka z naší třídy). Jsme Mirečkovi dodnes vděčni za prvé za to, že našel za sebe právě Smáčka, a za druhé, že se kvůli nám šlechetně obětoval vzhledem k jeho povaze a hudebnímu zaměření. Při loučení nám ještě věnoval odstupné ve výši 45 korun. Čest jeho památce!

[nahoru]

Tři nástrojáci
Smáček se měl na doporučení Mirečka stát nástrojáckým bubeníkem. Do hraní s náma se ale moc neměl. Vymlouval se na nedostatek času a na to, že bubnovat neumí. Na zkoušku ale přece jenom přišel. Hned když zasedl za bubny, věděli jsme, že je to on! Bubnovat sice opravdu neuměl, ale snahu měl, a to je pro Nástroj podstatné. Po zkoušce s námi zašel na pivo, to je vždy dobré znamení, a bylo rozhodnuto. Byli jsme tři!
Abychom svazek upevnili, uzavřeli jsme smlouvu, ve které bylo, že v případě odchodu jednoho z nás ze skupiny, musí dotyčný zaplatit zbylým členům po dvaceti tisících. Ač vázán smlouvou, nebyl zpočátku Smáčkův zájem valný. Nebyl ochoten si pořídit ani paličky a raději hrál na zlomené. Po delší době jsme ho přesvědčili o výhodnosti koupě zánovních bubnů, na které Smáček samozřejmě neměl. Aby se na to nemohl vymluvit, rádi jsme mu na zbytek půjčili.
S novým nástrojem vznikly také nové komplikace. Smáčkovy bubny kvalitou značně převyšovaly Kurvinovy, který pochopitelně zatoužil po tomto skvělém instrumentu. Ale to narazil. Po zkušenostech s Kurvinovým vztahem k jeho vlastním bubnům, nebyl Smáček ochoten s ním svoje bicí sdílet. Kurvinovci se přirozeně naštvali a vykopali válečnou sekyru. Kde to šlo rozhlašovali, jaký jsme svině a hajzlové, kteří si rádi půjčují od druhých, ale sami… Dnes již nemá cenu vysvětlovat důvody pro naše chování, podle nás byly oprávněné.
Problém jsme vyřešili naším odchodem do nové, vlastní zkušebny, kterou nám sehnal Smáčkův táta. On sám kdysi v mládí toužil po bubnování, a tak chtěl synátorovi co nejvíce pomoci. Do nové zkušebny jsme vzali ještě skupinu Skrz, která nám za to půjčovala aparát. Měli jeden zpěv, a proto jenom jeden stojan. My jsme však potřebovali dva. Pořídit si stojan není žádná levná záležitost, a proto jsme raději zvolili alternativní řešení. Do stojánku na vánoční stromeček jsme upevnili dřevěnou násadu od hrábí a mikrofon vložili do vidlice. Stojan se nám osvědčil a všichni návštěvníci naší zkušebny ho obdivují dodnes. Tyhle hrábě mají ještě jednu výhodu, na rozdíl od normálních kovových stojanů totiž nikdy neprobíjejí. (Kuba už to zná!)

[nahoru]

S Krejzíkem k 1. koncertu
Pořád naší hudbě něco scházelo. A to basa. Po basákovi jsme sice usilovně pátrali, ale marně. Abychom zvýšili naši motivaci, slíbili jsme si, že ostatní tomu, komu se to podaří, koupí basu piv. Přineslo to své ovoce, ač basu nevyhrál nikdo. (Dodnes vedeme spory o to, kdo ji měl dostat).
Naším basákem se stal o rok starší Krejzík. Svůj nástroj celkem ovládal, ale tíhnul více k undergroundu než k hudbě, kterou jsme produkovali my. Všechno vyústilo v otevřený spor. Krejzík odmítal hrát některé naše písně a my jsme mu opláceli stejnou mincí. Nakonec od nás Krejzík zajímavě odešel. Postupně se vytratil, aniž by řekl otevřeně, že s námi končí.
Ve složení s Krejzíkem jsme absolvovali vůbec náš první koncert. Hráli jsme deset písniček, jako předkapela skupiny Skrz. Splnil se tím cíl, který jsme si na začátku vytyčili. Aspoň jednou stát na pódiu, zpívat svoje písně a mít pod sebou lidi, kteří naši muziku poslouchají. Když jsme přišel v tu noc domů a lehl si do postele, ucítil jsem báječný pocit. Uvědomil jsem si, že jsme to dokázali. Nástroj snahy je jednou provždy zapsán nesmazatelným písmem do historie příbramského rocku.

[nahoru]

Ahoj, já jsem Podák!
Po matuře a přijímačkách jsme obnovili naši vyhledávačskou aktivitu. Smáček vytiskl inzeráty (Nástroj Snahy hledá basáka) a já s Kubou jsme je vylepovali po celém městě. Byla už tma, když posilněni chutným pivem jsme zamířili ke kulturnímu domu. Když jsme plakátek připevňovali, přitočila se k nám banda o dva roky starších bývalých gympláků. Zvědavě se přihrnuli k plakátku. Za chvilku začali na jednoho z nich ukazovat: „Vždyť ty jseš basista!“ a „Hraj s nima!“
Mladík postižený útokem svých kamarádů se na nás nedíval nijak přívětivě a spíš ho štvalo, že si z něj ostatní utahují. Nakonec, zřejmě z hecu řekl, že si nás přijde poslechnout. Přišel a představil se nám: „Ahoj, já jsem Podák.“ Zahráli jsme mu pár písniček. Podák jen tak stál a pak řekl, že si to rozmyslí. Opravdu si to rozmyslel. Když jsme ho po týdnu vypátrali, nebylo to tenkrát jednoduché, seděl na baru v Junioru. „Nebudu s váma hrát!“ řekl rozhodně. Když už jsme téměř rezignovali, cosi se v něm hnulo a řekl: „Já to teda s váma zkusím!“ (Myslel s takovýma diletantama.)
Jak se sám později přiznal, konečné rozhodnutí učinil až po jedné společné akci. Nástroj se naštěstí snažil, v hospodě jsme Podáka přechlastali, začali jsme ho učit karambol a on nás zase licitovaný mariáš.

Nástroj byl od týhle akce zase kompletní.

 

[nahoru]

Nashledanou manažere!
Protože manažerská práce Čížy (ano, je to ten Číža, který s náma hrál na harmoniku v počátcích) nebyla tak efektivní, jak bychom si představovali (zařídil jediný koncert v Hudčicích, kde jsme se pro jistotu ještě pohádali kvůli výdělku), staráme se o dojednávání koncertů raději sami. Zatím. (Možný zájemce ať okamžitě volá tel. 0306/23478).
Kuba obcházel kluby v Praze, a tak nemohl vynechat ani Újezd. Vzali si od něj demo a řekli, ať zavolá zhruba za měsíc. Po měsíci Kuba zavolal a očekával rozhodnutí. Marně. Zjistil jen, že dramaturgem klubu je pan Sádlo a ten kazetu prý ještě neslyšel. „Zavolejte za tejden.“ A tak to šlo stále dokola. Kuba volal do rokáče Újezd a stále se mu dostávalo stejné odpovědi. Po dlouhém snažení jsme se ale přece jen dočkali. Kuba dostal vzkaz, že bychom mohli hrát v Újezdu do 2 měsíců a ať si zavoláme, který termín by nám vyhovoval. Velmi nás to povzbudilo a Kuba okamžitě volal.
18:30: „Haló, je tam pan Sádlo?“
„Bohužel ještě nepřišel, ale přijde každou chvíli, bude u nazvučování koncertu.“
18:45: „Dobrý den, je tam pan Sádlo?“
„Tak ještě tu není, ale už tu měl dávno být, zavolejte za pět minut.“
18:50: „Dobrý den, už přišel pan Sádlo?“
„To jste zase vy? Tak teď vám ho dát nemůžu, zrovna zvučí. Víte co, zavolejte po koncertě tak kolem 11. hodiny.“
23:00: V Újezdu už nikdo telefon nezvedal. Smůla.

Po dvou dnech se Kuba znovu odhodlal zavolat.
18:00: „Dobrý den, je tam pan Sádlo?“
Hlas ve sluchátku odpoveděl: „Není.“
„A nevíte kdy se tam může objevit?“ zeptal se Kuba.
Na druhé straně se ozvalo: „A co mu potřebujete?“
Kuba vysvětlil, že se má s panem Sádlem domluvit na termínu koncertu. A pak prišel šok.
„Bohužel to nepůjde, protože tady pan Sádlo jako dramaturg včera skončil a já to ještě nemám všechno naposlouchaný, tak si zavolejte asi za měsíc. Nashledanou.“

Nashledanou.

[nahoru]

Smáček v nouzi
Sehnat si nástroj (kvalitní) je pro chudé studenty veliký problém. Je několik možností, jak jej získat. Pokud vyřadím podlé, jako krádež a pod., zbývá jen práce! Vlastně ne. Ještě můžeme loudit peníze na rodičích, což ale moc úspěchů také nepřináší.
Akorát Smáček si vydělal na bicí jiným způsobem. Prodával beze studu své tělo. Ne, nestal se kvůli hudbě gigolem, ale dobrovolně se účastnil pokusů v nemocnici. Pozřel určený lék a doktoři zkoumali, jak na něj jeho tělo reaguje. A reagovalo pěkně! Smáčkův obličej začal nejdříve všemožně měnit barvy. Později ho začala hlava strašným způsobem bolet. Bylo to k nevydržení. I doktoři se divili a pokus v půlce raději ukončili. Smáčkovi naštvanému, protože dostal jen polovinu slíbených peněz, se dostalo ujištění, že pokus nebude mít žádné následky na jeho zdraví.
(Zbytek kapely však od té doby pozoruje, že Smáčkova kštice, před pokusy celkem bujná, řídne více než by bylo zdrávo. Máme velké podezření, že Smáček začal po užití zkoumaných léků, trpět neznámou nemocí spojenou s padáním vlasů. Prosíme, zasílejte své finanční příspěvky na konto „Smáček v nouzi“. Takto získané finance půjdou na výzkum této zákeřné nemoci, který vede sama skupina Nástroj snahy.)

[nahoru]

Článek o Nástroji

Sedící mladík nebyl členem hrozné skupiny Z.T.P., ale náš starý známý Kurvin. Náhoda si pohrála, a tak mu byly omylem autorky přisouzeny podtržené věty. Kurvin nejdříve uvažoval o podání soudní žaloby na dotyčný plátek, ale nakonec pouze přestal chodit na naše koncerty a tím vyloučil možnost dalších nepříjemností. Škoda.

[nahoru]